Když roku 1550 požádal císař Filip Habsburský nezávislou univerzitu v Lovani, aby vypracovala seznam největších kacířů, ocitnul se Otto Brunfels na prvním místě. V té době už byl šestnáct let po smrti, ale jeho jméno mělo stále zvuk. Získal ho nejen na poli teologie, ale zároveň i fytoterapie, léčby rostlinami.
Původně byl mnich a pastor, později profesor ve Štrasburku, kde se stal nečekaně otevřeným obdivovatelem Jana Husa. Otto Brunfels, fascinující a ojedinělá postava rané německé renesance, se narodil roku 1488 v Mohuči, kde studoval teologii a filozofii a v roce 1509 dosáhl magisterského titulu. Ještě téhož roku vstoupil v rodném městě do kartuziánského kláštera. O pět let později byl vysvěcen na kněze.
V době svých štrasburských studií korespondoval s Nikolausem Gerbelem, učeným právníkem s neobyčejným rozhledem, kterého osobně poznal v roce 1519. Gerbel, rodák ze Schwarzwaldu, mu otevřel svět bylin a určil jeho osud tím, že navždy připoutal jeho pozornost k léčivé síle rostlin a botanickým studiím.
Mezi progresivní patřily v Brunfelsově době jeho příspěvky o botanice, o rostlinných léčebných prostředcích a vztahu astrologie a medicíny. Pohyboval se po celé německy mluvící oblasti a všude ho zajímaly hlavně byliny.
„Evropská botanika vděčí za svůj vznik Otto Brunfelsovi,“ prohlásil Carl Linné víc než dvě stě let po smrti německého génia, „protože se neobracel pouze na botanické spisy minulosti, jak bylo v jeho době obvyklé, ale rostliny sám pozoroval a popisoval na základě svých poznatků.“
Ve svém Kräuterbüchern Herbarum vivae eicones (Živé obrázky bylin), který vyšel ve třech svazcích v letech 1530 a 1536, a Contrafayt Kräuterbuch, jenž se objevil ve dvou svazcích mezi roky 1532 a 1537, nechal Brunfels podle svých vlastních poznatků a objevů zhotovit dřevoryty, na nichž byly kromě bylin i jím navržené dodnes používané názvy rostlin.
Otto Brunfels se věnoval také bylinám s antivirotickými a antibiotickými účinky, které znal. Jednou z bylin, které měl v oblibě, byla bukvice lékařská (Betonica officinalis). Autoři knihy Svět přírodních antibiotik o ní píší, že se zevně se používá k léčbě infikovaných ran a bércových vředů a při bakteriálních zánětech. Velmi dobře se osvědčuje její vnitřní užívání ve formě nálevů proti plísním. Otto Brunfels zemřel den před Štědrým večerem roku 1534 v Bernu. V Německu je společně s osobnostmi, jakými byli Hieronymus Bock a Leonhart Fuchs, považován za nejvýznamnější botaniky Evropy 16. století.