Medicína někdy zdraví zaručuje, jindy je naopak poničí. Také ukazuje, které rostliny jsou nápomocné a které poškodí.
Ovidius, Tristia
Dioscorides se narodil třiatřicet let poté, co Publius Ovidius Naso zemřel ve svém rumunském vyhnanství v Konstanci. Oba vstoupili do dějin.
Dioscorides, jehož dílo bylo podnětem vzniku Mattioliho slavného Herbáře aneb Bylináře, se narodil v Anazarbě v Malé Asii, v její severní části zvané Kilikie, odkud Římané dováželi cilicium, hrubou látku vyráběnou z kozí srsti. Pravděpodobně studoval v Tarsu, městě proslulém svojí farmakologií. Sám sebe popsal jako „muže vojenského života, který navštívil celé Řecko, Krétu, Egypt a Petru“.
Bylo mu teprve pětadvacet, když v roce 65 začal psát svoje dílo, které se pod názvem De Materia Medica zachovalo latinsky. Řecký originál zmizel. Dioskorides pozoroval rostliny na jejich původních stanovištích a z každodenního terénního používání velmi dobře znal nejen účinky bylin, ale také zvířecích a minerálních látek, které tvořily běžnou součást vybavení lékařů římských legií. Každá kapitola se týkala jedné látky, obsahovala její popis, přípravu a terapeutické vlastnosti. V předmluvě knihy vysvětluje, že místo prezentace „materiálů medicíny“, jak zní doslovný překlad jeho knihy, se nebude zabývat abecedním pořadím, ale že „rozdělí rody a vlastnosti z toho, co se jim nejvíce podobá a bude se snažit použít různé uspořádání a popisují třídy podle vlastností jednotlivých léků a jejich fyziologických účinků na tělo.“ Později publikované materiály ovšem jeho původní uspořádání paradoxně seřazují právě podle abecedy a téměř bez výjimky přeskupují původní schéma.
Codex Vindobonensis
De Materia Medica bylo základem pro farmaceutická a bylinná díla až do konce šestnáctého století. Nejznámější kopií je přitom iluminovaný byzantský rukopis vytvořený roku 512 pro Anicii Julianu, dceru Flavia Anicia Olybria, císaře Západní říše. Pergamenový kodex obsahuje téměř tisíc stran, na kterých se objevilo na 400 barevných celostránkových ilustrací. Jak procházel rukama různých vlastníků, byl novelizován jmény rostlin v řečtině, arabštině, a když v roce 1453 padla Konstantinopol do rukou Turků, tak i turečtině, a později také v hebrejštině. Francouzské vydání obsahuje i pasáže přidané pravděpodobně před pádem Konstantinopole v roce 1204 na konci čtvrté křížové výpravy.
Když se velvyslanec Ferdinanda I., vlámský bylinář a diplomat Ogier Ghiselin de Busbecq, v roce 1562 pokusil o koupi tohoto kodexu, po němž Mattioli toužil, nemohl splnit žádanou cenu. Píše o tom na konci svých tzv. Tureckých dopisů:
„Jeden poklad, který jsem opustil v Konstantinopoli, rukopis Dioscoridův, extrémně starodávný a napsaný v majuskulách, s kresbami rostlin, obsahuje také, pokud se nepletu, pár pasáží od Crateua a malé pojednání o ptácích. Patří Židovi, synovi Hamonovu, který, když byl ještě naživu, byl Sulejmanovým lékařem. Rád bych ho koupil, ale cena mě, přiznám se, zcela vyděsila: Sto dukátů bylo vysloveno jako suma, která by prý byla pro císařovu peněženku lepší než pro moji. Nebudu již nadále naléhat. Rukopis je, kvůli svému věku, ve špatném stavu a je tak prožrán červy, že sotva kdo, kdyby ho uviděl, jak leží na silnici, by se obtěžoval ho zvednout.“
V roce 1569 se ovšem obtěžoval sám rakouský císař Maxmilián II., který se rozhodl získat Aniciin kodex pro potřeby císařské knihovny a hlavně pro svého osobního lékaře, kterým se tehdy stal právě Mattioli. V dnešní Österreichische Nationalbibliothek ve Vídni je dosud a říká se mu Codex Vindobonensis nebo také Vídeňský Dioscorides.
