Vláďa Vytásek
Léčivky vnímám především jako pomocníky a přátele z rostlinné říše, kteří nám pomáhají udržet nebo zlepšit naše zdraví. Mým přáním je, aby se prostřednictvím této knihy stal můj domácí bylinkový svět i vaším.
UKÁZKY Z KNIHY
Šafrán setý (Crocus sativus) je hlíznatá, velmi stará kulturní rostlina z čeledi kosatcovité (Iridaceae), pěstovaná pro čnělky svých květů, které jsou vysoce ceněným kořením. Věnuji se mu v knize Moje domácí bylinková klasika, protože ho sám pěstuji a jako bylinu považuji za velice unikátní. Letos v září mě na zahrádce čekalo milé překvapení.
Šafrán pravý kvete na rozdíl od většiny ostatních druhů tohoto rodu na podzim a při pěstování potřebuje propustnou humusovou půdu s pískem, aby přes zimu neuhnily cibulky. Po určité době, když se jich vytvoří plno malých, je potřeba je oddělit, aby vyrostly a také kvetly.
Šafrán pravý mám již druhým rokem z Markvartic. V loňském roce nekvetl, měl mnoho cibulek v trsu, a teprve letos po jejich rozdělení mi rozkvetl. Pěstuji ho v květináči, který po odkvětu schovám pod střechu do sucha, aby cibulky přes zimu neuhnily. Před dvaceti lety jsem ho měl přímo na záhoně, ale po několika letech, když byla deštivá zima, mi uhynul. Zřejmě mu tedy nevadí mráz, ale mokré zimy.
Mattioli ve svém slavném díle Herbář neboli Bylinář, česky vydaném roku 1562, věnuje šafránu celkem šest stran, což naznačuje, jaké měla bylina v renesanci postavení. „Používaný v pokrmech dává tělu dobrou barvu,“ píše o něm kromě jiného. Zároveň ale varuje: „Kdo pije mnoho šafránu s vínem, brzo se opije a třeští.“ Sám víno se šafránem nepiji, ale podle Mattioliho rady si ho střídmě přidávám do polévek nebo salátů.
Články Vládi Vytáska
- Plody hlohu vás ochrání
Hlohové větvičky s plody můžete nyní použít tak, jak to dělali staří Římané a Slované, kteří věšeli větvičky nade dveře, aby chránili obydlí a chlévy před škodlivými duchy a před neštěstím. Podle keltských pověstí člověk, který usne u hlohového keře, nezestárne ani o minutu a po probuzení získá novou osvěžující energii. - Šafránová podzimní radost
Šafrán pravý mám již druhým rokem z Markvartic. V loňském roce nekvetl, měl mnoho cibulek v trsu, a teprve letos po jejich rozdělení mi rozkvetl. Pěstuji ho v květináči, který po odkvětu schovám pod střechu do sucha, aby cibulky přes zimu neuhnily. - Ibišek není jen krásný
Pochází z Číny, ale dnes je ibišek syrský, známý jako šaronská nebo čínská růže, květinou Jižní Koreje. Na Korejském poloostrově ho pěstují přes dva tisíce let a je dokonce zmíněn v jihokorejské národní hymně. Listy a květy, které existují ve více než šesti stech barevných odstínech, se konzumují syrové nebo vařené. - Fenomén blýskavých květů lichořeřišnice
Lichořeřišnice větší likviduje v žaludku Helicobacter pylori a v ledvinách a močovém měchýři přemnoženou Escherichia coli, která způsobuje nepříjemné záněty, a ve střevech ničí salmonely. - Hluchavka na spáleniny i hemoroidy
Abatyše Hildegarda z Bingenu jí nazývala včelím douškem a anglická bylinářka Sophie Emma Magdalene Grieve o ní říkala, že „destilace květů rozveselí srdce, zbarví obličej a oživí životní duchy“. - Vrba není jen na pomlázky
Vrba je jednou z rostlin, které měnily svět, protože právě díky ní byl objeven acylpyrin. Sbírá se časně na jaře, v březnu a dubnu. Pomáhá při nachlazení a chřipkách. Je prospěšná při různých neuralgiích, i při zánětu trojklaného nervu, migrénách z chladu, při revmatismu a artritidě, silném průjmu, zvracení a střídavých horečkách. - Divizna duchovního vzestupu
Z divizny velkokvěté se léčivě využívají jenom květy. Římští legionáři používali dlouhé lodyhy jako pochodně nebo je namáčeli do vosku a zapalovali při slavnostech a pohřbech. Z této tradice pochází náš lidový název čarodějnická svíce nebo louč. Ze suchých stvolů divizny si je můžete vyrobit také a během zimních večerů rozjímat při jejich nevšední vůni. - Malinové listí podle Mattioliho
Maliny jsou plodem ostružiníku maliníku a jedním z mých oblíbených druhů ovoce. Čas malin pomalu odeznívá a na keřích můžete už jen výjimečně vidět krásně zralé plody. Zato jsou na nich sytě zelené malinové listy, pro které má Mattioli velice zajímavé doporučení. - Afroditino kydónijské jablko do kuchyně
Kdouloň obecná, kydónyjské jablko nebo také kutnový strom, rostla v posvátném sadu bohyně Afrodité. Kdoule mají vysoký obsah flavonoidů, a proto vykazují velkou antioxidační aktivitu. Jestli se k těmto sympatickým plodům dostanete, nabízím i recept na kdoulové želé. - Ještě je čas nasbírat březové listí
Sběr listů břízy bělokoré se doporučuje v dubnu, kdy jsou listy mladé a čerstvé, ale můžete je trhat i na začátku podzimu, dokud nezačnou příliš žloutnout. Ve formě nálevu léčí nemoci ledvin, močového měchýře, revmatismus a vynikající jsou i při otocích nohou. - Léčivé hálky
Na šípkových keřích nebo na jiných planých růžích můžete spatřit nápadně chlupaté kulovité útvary, kterým se říká hálky. Mají celou řadu léčivých účinků. Působí jako velmi silné antibiotikum, pomáhají při horečkách, při léčbě chřipky a viróz. - Pupalka dvouletá do salátu
Nádherně kvetoucí pupalka dvouletá je známá pro olej ze semen. V kuchyni můžete využít i její krásné listy do salátů nebo si s nimi ozdobit chléb s máslem. Budete překvapeni jejich velice zajímavou chutí. - Morušovník bílý
Morušový čaj se léčivě uplatní jako antidiabetikum při cukrovce II. typu, snižuje vysoký krevní tlak a hladinu tuku v krvi. Pomáhá při suchém kašli a onemocnění horních cest dýchacích, při závratích, bolestech hlavy a v krku i při zánětu spojivek. - Josta na cévy i pro hubnutí
V knize Moje léčivé rostliny na zahradě a kolem plotu uvádím pro někoho možná překvapivou informaci o využití listů josty. Podporují trávení a používají se při redukčních dietách ke zrychlení metabolismu a hubnutí. Flavonoidy z plodů josty pomáhají zpevňovat cévy a působí příznivě při léčbě křečových žil. - Zvěšinec zední
U nás téměř neznámému zvěšinci se daří tam, kde jiné byliny nerostou. Nejvíce mu vyhovují staré kamenné zdi. Galén radil přikládat jej zevně proti zánětům a palčivým otokům. - Pitulník neboli urdík
Pitulník žlutý, známější jako žlutá kopřiva nebo hluchavka, případně urdík, roste hojně ve stinných lužních lesích. Uvádím ho v knize Můj bylinkový svět s tipem na ledvinový čaj od švýcarského faráře Johanna Künzleho.